Kdyby pan architekt raději mlčel…

Na serveru Britské listy vyšel 18.12.2009 článek Petra Kužvarta „Kdyby pan architekt raději mlčel…“ ke konceptu pražského územního plánu, který se jeví jako velmi nebezpečné selhání úřednictva. Jde o to zda tato situace je takto plánovaně připravována a režírována. Blíže viz článek uveřejněný na serveru Britské listy.

Architekt Martin Říha má na Útvaru rozvoje města (Magistrátu podřízené organizační struktuře, jež je zpracovatelem nového územního plánu Prahy) na starosti problematiku životního prostředí. Nyní se nám rozepsal o tom, jak že to sdružení Arnika veřejně působilo při prvém neformálním výkladu ke konceptu územního plánu a vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území. Velice se mu nelíbilo, že Arnika poděkovala jakoby jménem developerů a investorů pražským radním za to, že neumožňují na prvních dvou veřejných představeních konceptu diskusi – a tím aktivní účast veřejnosti na tvorbě územního plánu. V tom je tedy podstata tématu pana architekta. On naopak zdůrazňuje, že nynější projednání je nadstandardně vstřícné k veřejnosti. Tedy výklad konceptu je činěn dvakrát předběžně a až poté následuje veřejné projednání podle zákona. To je ovšem pravda, i propagace možností seznámit se s konceptem je nyní na poměry pražského magistrátu nebývalá. Jde nesporně o kroky správným směrem a pokud je mi známo, tento postup nekritizuje ani Arnika, ani nikdo jiný.

Ona je totiž Praha poněkud atypická. Je to hybridní útvar, který je zároveň obcí i krajem, jde o rozsáhlé a celostátně důležité velkoměsto, jež je svým významem určitě na úrovni krajů, nicméně právě v tom je potíž. Územní plán obce Praha, jehož koncept byl nyní veřejně projednán, odpovídá svou složitostí, obsáhlostí a četností různých střetů a rozdílných záměrů v území něčemu, co nemá běžnou obdobu ani v územním plánu kraje (tzv. zásady územního rozvoje) řešícím pouze krajské priority a zapracovávající priority celostátní, ale ani v územním plánu běžných obcí a měst. Jde o rozsáhlé území s velkou hustotou a intenzitou využití, jež svou plochou a složitostí překračuje to, co je jinak běžné. Navíc se pořizovatel (magistrát) rozhodl, že redefinuje a zjednoduší deset let užívanou terminologii a rozčlenění funkčních využití území. Patrně nikdo mimo zpracovatele a pořizovatele není schopen rozklíčovat všechny, často opravdu zásadní dopady, jež to prakticky v území bude mít. Vzhledem k tak velkému soustu byl nadstandardní způsob seznamování veřejnosti s konceptem i vyhodnocení vlivů plně na místě. Ale co víc: uplatněný nadstandard byl minimem, jež mělo a mohlo být překročeno i z hlediska zákonných lhůt, jež byly víceméně dodrženy a nebyly zásadněji prodlužovány. A to je škoda. Vstřícnost vůči veřejnosti tu byla, ale vzhledem k výjimečnému předmětu projednávání mohla být i větší.

Arnika se ovšem kriticky vyjadřovala k tomu, že při onom nadstandardním a nepovinném seznamování veřejnosti s konceptem a posouzením vlivů nebyla otevřena diskuse. Do jisté míry je tato kritika určitě oprávněná. Bylo možno např. oddělit výklad a diskusi a obojí konat v různém předem známém čase tak, aby na výklad šel ten, který jej chce slyšet – a na diskusi ten, který chce diskutovat. Ostatně i na oficiálním veřejném projednání se to provedlo obvyklým úředním způsobem, kdy nejdříve po 4 hodiny byli uspáváni hadi více či méně povedenými referáty zpracovatelů – a když velká část veřejnosti již odešla, tak se mělo diskutovat. Tiskový mluvčí magistrátu otevřeně prosazoval, aby mluvili jednotliví občánci o svých konkrétních připomínkách nebo námitkách, aby je tam četli. Vůbec se nelíbilo, že by byly koncept a vyhodnocení vlivů kritizovány komplexně či v obecné rovině. Ono se nelze moc divit, protože principiální kritika v podstatě věci samé je nebezpečnější.

A právě takto jsme se dostali k udivujícím selháním zpracovatele i jeho dalších partnerů. Je přece známo, že v Praze jsou velice často limitujícím faktorem využití ploch imise látek z dopravy na pozemních komunikacích a také hluk, převážně opět z automobilového provozu. Takto zatížená území bývají v těsné blízkosti obytných zón, kde celoživotně bydlí rezidenti, tedy občané Prahy. Právě dlouhodobá expozice hlukovým a dalším imisím má závažný vliv na jejich zdravotní stav, na šíření závažných onemocnění dětí, na výskyt smrtelných zdravotních poruch u dospělých a na věk, kterého se obyvatelé dožívají. V této situaci byla sehrána těžko uvěřitelná tragikomedie, kdy vyhodnocení vlivů alespoň částečně pojmenovalo uvedená rizika a přineslo řadu varujících konstatování a čísel – ale vůbec nic z nich nevyvodilo! Do územního plánu nebylo vůbec promítnuto, že existují závazné environmentální limity podle českého práva, jež nesmějí být překračovány. Že tedy jedním z omezení využití území je fakt překročení limitu některé ze sledovaných imisí. Nelze totiž pak již podle českého práva v území umisťovat zásahy, jež by mohly nadlimit způsobit – a v územích s nadlimitní zátěží tento protiprávní stav ještě dále zhoršovat. Toto nebylo vůbec probráno a zapracováno, a vliv konceptu na ŽP byl zjevně proveden tak, aby zde byla řada grafických situací i textů, jež situaci nějak nezávazně popíší, ale žádná opatření, jež by z toho měla vyplynout, nebyla formulována ani navržena. V tak zatížených územích, jako je nejužší centrum a okolí velkokapacitních a dopravně velmi zatížených páteřních komunikací, jde o skandální postup hraničící s cynickými úředními pokusy na lidech!

Takový koncept a takové vyhodnocení jeho dopadů do prostředí bylo předmětem veřejného nadstandardního projednávání s veřejností! Zde mohl působit jediný korektiv, tedy debata občanů s úředníky, kde by tyto nedostatky byly formulovány a energicky, důrazně vytknuty. Pokud byla debata nad předloženými materiály omezována a dokonce manipulována do polohy: občánku, pověz nám, co se ti v tvém okolí nelíbí a co namítáš (my si to ostatně nakonec stejně uděláme podle svého...), pak to bylo velmi závažným pochybením. Dost možná chtěným. Ono to působilo tak, že si konec konců úředníci z kritiky nic moc nedělali a nedělají. Věděli, že v dalším kole budou návrh formulovat opět oni a že se pohlídá, aby se do něj nedostaly nějaké „nepředloženosti“. Takové, které by mohly v rozporu se zájmy politického panstva na velké radnici i ve vedení městských částí omezit možnosti vyjednávání a kšeftování s komerčními subjekty stran další a další zástavby, jejího zahušťování a zvyšování zatížení území včetně obytných zón vysoko nad únosnou úroveň.

Za tímhle účelem dokonce firma EKOLA Group, s.r.o., konkrétně pan inženýr Libor Ládyš jako hlavní řešitel celého posouzení vlivů konceptu na udržitelný rozvoj území, zcela při vyhodnocení území opominul zákonné limity hlukové zátěže i limity sledovaných znečišťujících látek, ačkoli o nich samozřejmě v materiálu jsou zmínky. Nakonec totiž vyhodnocoval hlukovou zátěž pomocí jiného, s předepsanými limity nekompatibilního deskriptoru – a ani ohledně plynných a prachových imisí se při formulací závěrů autoři neřídili faktem četných překročení určených limitů. Takže závěr celého toho vyhodnocení vlivů je, podržte se, tento: zpracovatel vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území s navrženým řešením konceptu ÚP hl. m. Prahy souhlasí. A to bylo vše! Ono je to tak trochu cynickým žertem českých legislativců a úředníků, považovat vývoj velkoměsta za trvale nebo i jen trvaleji udržitelný. Jeho udržitelnost je možná jen díky obrovským materiálovým a energetickým přesunům mezi velkoměstem a jeho širokým okolním zázemím. Jakmile by toto vykořisťování a soustavné zaneřáďování velkého území kolem velkoměsta skončilo, zbude z něj jen rychle se rozpadající, neobyvatelná industriální poušť! Nedej bůh, aby došlo k takovým krizím! Zatím si na ně ovšem snaživě zaděláváme...

Co je obzvláště zlověstné je fakt, že ani v konceptu závazné části není zapracováno nic, co by regulovalo a limitovalo budoucí využití území na základě jeho již existující zátěže. Neuvěřitelně zní bod 2.5. textové části konceptu včetně nadpisu, snad nejstručnější v celém obšírném elaborátu závazné části územního plánu: ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ Regulativy a limity jsou stanoveny jinými zákonnými předpisy. Nic víc! Takto byl dokonale potlačen environmentální pilíř udržitelnosti. Pokud se nad tím budete podivovat, tak vám odpovědí, že územní plán nemůže předjímat územní rozhodování, kdy se teprve zjišťuje, jak to konkrétně v tom kterém území vypadá. Ještě se svatouškovsky zdůrazní, že se při tom bere náležitý ohled na dodržení právními předpisy stanovených limitů. Což je samozřejmě lež. Žádné ohledy se neberou. Developer nebo jiný investor si nechá zpracovat ve své režii rozptylovou a hlukovou studii, kde se to nějak zařídí, aby bylo zjevné, že nový zásah prakticky nepřitíží a je tedy proveditelný bez rizik. A lidé z Hygienické stanice hl. m. Prahy nebo z orgánu ochrany ovzduší rádi vydají souhlasná stanoviska a stavební úřad pak žadateli ochotně vyhoví. Tak se to v naprosté většině případů opravdu děje! Důležité je, že takových erárních (tunely Blanka) nebo komerčních přitížení se děje v pražských problémových územích celá řada. Kousek po kousku se tak vyčerpává únosné zatížení území, naplňují a překračují se limity, zvyšuje se průběžné, dlouhodobé zatížení zdraví rezidentů s velmi neblahými následky.

Tak to opravdu funguje. Právě zpracování – či spíše opomenutí - environmentální a hygienické právní problematiky v konceptu, je součástí podivné směsice úřední nedbalosti, otrlosti, nekompetentnosti, nezájmu, nedůslednosti, pokrytectví a zbabělosti a hlavně trapného konformismu s nynějšími společenskými pořádky, jež jsou stejně nezákonné, jako škodlivé a nemravné.

Tyto pořádky lze charakterizovat tím, že se politické panstvo ve vedení státu stejně jako ve vedení hlavního města, městských částí, krajů a větších obcí a měst velmi často stává soustavou pro vynakládání a přerozdělování veřejných prostředků tak, aby plynuly do podnikatelské sféry. V tom by nebylo nic podivného ani problematického tak, jak není nic podivného nebo problematického v tom, že např. vedení našeho malého bytového družstva obhospodařuje prostředky dobrovolně poskytované členy družstva a nájemci družstevních bytů. My, kdo jsme ve vedení družstva je pak investujeme do oprav, údržby a vylepšení bytového domu. Ovšem aniž by nám to mohl kdokoli předepisovat, vždy než peníze vynaložíme, pokaždé se ptáme na nabídky více firem a za svou aktivitu nebereme žádné odměny od družstva a velice si hlídáme, aby žádné „pozornosti“ nepřicházely ani od těch dodavatelských firem. Jak je tomu ale ve velkém? Pokud mluvím o politickém panstvu, to nelze ztotožnit se zastupitelským sborem ani se složením rady nebo vlády apod. Vždy jsou v těchto orgánech lidé, kteří mají velký neformální vliv a drží fakticky otěže skutečné moci vedle těch, kdo jsou tam spíše do počtu. Politickým panstvem je mafiánsky neformálně organizovaná skupina politiků a jejich pomocníků s reálným vlivem, nikdo jiný! Tyto mocenské struktury velmi milují velké investiční akce, kde jde o mnoho milionů, stamiliónů i miliard z veřejných zdrojů. Když se takový kšeftík pěkně roztočí, tak z něj plynou pramínky i vydatné prameny bokem - zdaleka nejen do soukromých kapes členů oné mocenské mafie, ale také do černých fondů politických struktur, jež se za pomoci těch peněz udržují i nadále u moci, platí si politické kampaně před volbami, korumpují úřednictvo nebo si je podřizují jako svou posluhu. To vše proto, aby se takové kšeftíky mohly točit dál, aby se volební cestou k tomuto nádhernému lizu nedostala jiná mafie, jiná, třeba opoziční parta, jiná skupina kámošů z mokré čtvrti. Tak to opravdu funguje. Kdo má zájem, může se o tom přesvědčit. Občas totiž nějaký nešika pokazí hru a zajímavé informace vyhřeznou na povrch. Viník je popliván a vyloučen ze hry, aby ta mohla dále nerušeně pokračovat. V Praze je hrozně důležité, aby se ty místní politické mafie s reálnou mocí byly schopny i nadále účastnit kšeftů s veřejnými zdroji. Severní část městského okruhu (Blanka) je přes svou disfunkčnost a škodlivost darem z nebes. Tady se točí desetimiliardy a ještě dlouho se i točit budou! Ale nejen to. Soukromé obchodní případy různých developerů jsou podobným zlatým dolem. Vždy se takový podnikatel dojde nejprve domluvit s politickým panstvem. Pokud k dohodě dojde, stačí už jen, aby panstvo pokynulo podřízenému úřednictvu (jež samozřejmě zcela objektivně a nestranně vykonává státní správu) – a případ je zprůchodněn. K tomu, aby se tyhle bezvadné kšefty dál točily a aby spolehlivě pokračovaly, je nutno samozřejmě v území zajistit nezbytné podmínky. Jednou z důležitých podmínek je uchránit se jakéhokoli striktního ekologického a hygienického limitování využití území, aby se dalo i nadále lživě tvrdit, že se vůbec nic neděje, když jsou zástavba i automobilový provoz stále více zahušťovány, území beze všech ohledů exploatováno nade všechny přijatelné meze.

V tom hrají hodně ošklivou roli průběžně různí ti úředníci hygieny, ochrany prostředí a stavebních úřadů. A jednou za pár let i územní plánovači. Sami se budou rádi uklidňovat a utěšovat tím, že jinak koncipovaný území plán by neměl šanci projít – politické panstvo by v případě nezbytnosti rychle aktivovalo svá politická želízka v ohni a takovou věc rázně zablokovalo. A tak mu připravíme raději vstřícnou verzi, která bude mít nárok na schválení. Dalších deset i více let se pak může situace ve městě opět jedině zhoršovat, děti budou trpět alergiemi, chronickými nemocemi, a starší lidé budou dříve umírat na závažná onemocnění. Ale kšefty se budou točit. A český reálně-mafiánský kapitalismus bude prosperovat! A o to přece jde v prvé řadě!

Tohle chceme? Tohle chce ing. arch. Martin Říha? Jeho odkazy na „některé levičácké subjekty“, „zakuklené anarchisty“ a další rudoprávně znějící poznámky vypadají trapně, ale vyznívají tak, že je pan architekt i nadále rozhodnut posluhu uvedeného druhu pěstovat. Bohužel! A není sám.

Ale my, co tu bydlíme, nebudeme mít na vybranou. Budeme muset časem shodit tohle politické panstvo a rozbít tento odporný systém kšeftování ke škodě obecného dobrého, fungující jednoznačně nejen na úkor našich daní, ale především na úkor zdravých životních podmínek pro nás i naše potomky!

Zdroj: článek uveřejněný na serveru Britské listy.

http://www.blisty.cz/

http://www.blisty.cz/art/50369.html

Britské listy 18.12.2009 Petr Kužvart

» Přejít na článek Kdyby pan architekt raději mlčel… na webu http://www.blisty.cz.